Postupně jsme se sbalili a vyrazili na vlak zpátky do civilizace. V 

Kristianstadu jsme měli sraz s Ninou, o které jsme nevěděli nic víc, než jak se jmenuje, její telefonní číslo a že se máme potkat. Poté, co jsem několik slečen vyděsila otázkou, jestli je Nina, zavolali jsme jí a dozvěděli se, že dorazí za chvíli a že ji určitě potkáme, protože má červené vlasy. Za chvilku se objevila a opravdu nešla přehlédnout –její vlasy byly spáš do růžova než do červena. Zavedla nás ke svému autu a vzhůru na pláž!

Bohužel, její auto na to mělo trochu jiný názor – za chvilku na dálnici začalo škytat a kuckat. Nina si pak uvědomila, že jede jako do práce, ne k moři. Při otáčení auto několikrát zdechlo, proto usoudila, že bude lepší se vrátit a místo k moři se vydat k jezeru, které je hned za Kristianstadem.

Tam bylo příjemně, leželo se na trávě u stolku, studená voda byla blízko a sluníčko svítilo. Pobyt se ovšem neobešel bez následků – trochu jsme se připálili. V podvečer už jsme začínali mít hlad, tak nás Nina vzala do oblíbené kavárny, kde jsme si dali ciabatu (já s kuřetem a Peťa s lososem). Auto cestou zpátky ani neškytlo – nejspíš nám předtím chtělo jen naznačit, že nechce k moři.

Večer už byl čas se rozloučit a my se vydali hledat kemp, který tu někde měl být. Cestou jsme prošli kolem úžasné dřevěné stavby nad řekou s nápisem Naturum, o které ale nevíme, k čemu slouží... Třeba nám to internet doma prozradí (prozradil). Stavili jsme se doplnit zásoby v Lídlu, prošli kolem McDonaldu a už jsme byli skoro u cíle. V poslední pětistovce nám ochotný domorodec potvrdil, že jdeme správně a že to nemůžeme minout. Neminuli, v kempu nás ovšem čekalo nepříjemné překvapení v podobě nutnosti vlastnit jakousi camping card, abysme se vůbec mohli ubytovat. Peťovi ji nakonec půjčil jeden ze stanujících (nejdřív si myslel, že chce Peťa peníze – málem jsme mohli být o 50 SEK bohatší).

V kempu bylo přijemně – rovná zem, tekoucí voda (i teplá), splachovací záchod a podobné vymoženosti. Stan jsme si postavili kousek od stanů jiné české výpravy, takže jsme si večer chvilku popovídali a získali informace, jaké to bylo na Jamboree.

Když jsme se začali domlouvat, že bychom ráno vyrazili společně, dozvěděli jsme se, že budou vstávat v sedm, aby se stihli probudit, nasnídat a v devět vyrazit na autobus. Zařídili jsme se podle nich, jen s tím rozdílem, že jsme počítali necelé dvě hodiny i na sbalení stanu a sprchu.


Den třetí

Z tábořiště jsme nakonec vyráželi s pětiminutovým zpožděním. Sice jsme naše spolustanovníky cestou nedohnali, ale autobus jsme stihli v pohodě. Přijemným překvapením bylo, že na nádraží nečekal jen jeden autobus, ale několik, které mohly postupně nabrat příchozí davy a posílit plánovaný spoj.

Autobus nás zavezl na parkoviště, kde se procházelo stanem, ve kterém vyměňovali vstupenky nebo peníze za náramky, které nás pouštěly do areálu Jamboree. K hlavní bráně nás ještě popovezl další autobus – separace návštěvníků s náramky a bez byla dokonalá :)

Jak jsme se blížili k tábořišti, neustále se před námi objevovaly další a další stany a stavby. Tábořiště bylo prostě obrovské – a to jsme ani neviděli části, které byly schované za lesíky... Hned vedle hlavní brány se nacházel zábavní park Tivoli, ve kterém nechybělo ruské kolo, řetízkáč ani houpačky. To by se nezdálo až tak divné, jenže to bylo všechno postaveno ze dřeva.

U hlavní brány začínala také vlajková cesta s vlajkami všech států účastnících se Jamboree. Kolem se nacházely expo-stany jednotlivých států. Některé byly malé, jiné obrovské, někde se dělo něco zajímavého, jinde ne. V Británii jsme si zahráli minigolf, v Hong Kongu mi nakreslili jméno na ruku, ve Venezuele jsme dostali kávu a v Malajsii jsme si zahráli místní dětskou hru.

Tábořiště bylo rozděleno do čtyř částí a v jejich centrech byly nachystané různé aktivity, stejně jako na halvním náměstí. Aktivit byla spousta: lezení na umělé stěně, pomocí cepínů a maček, bruslení, orienťák, koulení se po vodě, ukázka recyklovaných deskových her, výtvarné aktivity, mohlo se jít na rozhlednu, rozdělat oheň pomocí pazourku nebo luku. Mezitím vším byla spousta stánků s občerstvením, záchodů a ještě víc lidí.

Pozdravili jsme se v českém stánku i v české hospodě, dali si zmrzku, naobědvali se v lichtenštejnské restauraci, pozdravili Kecku a to vše jsme proložili pokukováním kolem a zkoušením některých aktivit. Ruské kolo bylo nezapomenutelné... Najednou se už blížila šestá hodina – čas opustit tábořiště. Na odvoz zpátky čekaly davy lidí, autobusy jezdily jeden za druhým a lidí pomalu ubývalo – aspoň těch před námi. Místo na autobus do Kristianstadu jsme se vydali do vesničky Rinkaby, odkud jsme jeli autobusem do Åhusu, místního mořského letoviska.

Podívali jsme se, že tu opravdu mají moře, dali si večeři v plážovém kiosku a pak jsme se vydali najít místo na postavení stanu. Vyhlédli jsme si jeden mys porostlý stromy a opravdu jsme našli pěkné místo na stan – hned vedle lavičky, ze které je pěkný výhled na moře.


Den čtvrtý

Už večer docela foukalo a foukalo i celou noc. Dokonce i ráno fouká a teplota je oproti včerejšku nižší. Díky neustávajícímu větru proběhlo ranní balení bez čekání na uschnutí stanu – stan prostě byl suchý. Nasnídali jsme se na lavičce s výhledem na moře a Peťa se pak pustil do krémování bot. Už jsem skoro začínala mít pocit, že vosk a kartáč na boty s sebou neseme zbytečně.

Protože z Åhusu směrem na jih nejezdí žádný autobus ani vlak, vydali jsme se kolem nábřeží na silnici vedoucí na jih. Doufali jsme, že by nám někdo jedoucí naším směrem mohl zastavit. Po chvilce nám zastavil chlapík, který vezl synovi auto na závody. Dovezl nás značný kus cesty na jih a zbývajících pár kilometrů do Ystadu nás vzápětí svezl pár jedoucí na golf. Dalo by se říct, že naše první společné stopování bylo úspěšné.

V Ystadu bylo teplo a bez silného větru, takže jsme se mohli v příjemném počasí projít po městě. Našli jsme pár keší, dali si oběd a plánovali jsme vyrazit autobusem na východ k Alovým kamenům – švédské obdobě Stonehenge. Když jsme došli na nástupiště, zjistili jsme, že nám autobus před pár minutami ujel. Další měl jet asi za půl hodiny, tak jsme zůstali na nástupišti a čekali. Půlhodina byla pryč a autobus pořád nikde... Při bližším pohledu na jízdní řád jsme u tohoto spoje objevili symbol s telefonem – nutnost volat dvě hodiny předem, že člověk chce tímto spojem jet. To jsme už nějak nestíhali... Podobným směrem naštěstí jezdila i další linka, která měla jet za chvíli.

Popovezli jsme se naším směrem, ale k cíli nám stále chybělo asi 8 km. Půlka vedla po silnici, druhá měla být značená turistická trasa. Bohužel značení, na které jsme zvyklí v ČR je značně nadprůměrné a to ve Švédsku je docela mizerné. Trasa nás měla vést kolem pobřeží až k našemu cíli. Cestou jsme ale narazili na několik zádrhelů – trasa vedla skrz ohrady plné krav. Protože jsme o jejich blízkou přítomnost nestáli, šli jsme vyloženě po pobřeží a v písku se moc dobře nechodí. Krom toho, po každých dvou až čtyřech stech metrech jsme přelízali schůdky do další ohrady. V některých byly krávy na kopečku nad mořem a zkoumavě nás pozorovaly, jinde byly krávy v nedohlednu a v některých ohradách byl u moře zdupaný písek a spousta lejn.

Zajímavé bylo, že v některých ohradách byly postavené domky, které byly víceméně na pastvině a nejlépe přístupné na člunu. Ke konci putování po pláži se našim směrem do kopečků vinula cesta, sice přes pastvinu, ale do kopce jsme stejně někde jít museli. Místní krávy jsou klidné nebo zvyklé na turisty. U posledních schůdků přes ohradu jsme potkali super krávu, která v kleče okusovala trávu za elektrickým drátem (nejspíš podle hesla "sousedova tráva je zelenější"). Za těmito schůdky nás čekalo další překvapení, které už jsme cestou začínali tušit – kameny, ke kterým jsme šli, byly taky v pastvině.

Protože už bylo docela pozdě, čekali jsme, že u kamenů už nikdo nebude a budeme si je moct v klidu o samotě prohlídnout. Opak byl pravdou, sice tam nebylo moc lidí, ale pár se jich našlo: několik turistů–fotografů, dvojice šermířů s fotografem, pán se psem a skupinka "pošuků" – tak nazval Peťa několik lidí, kteří uprostřed kamenů předváděli podivný taneček.

Kameny jsme za chvilku nechali za námi, protože jsme šli dolů do vesnice na večeři. Otevřená byla už jen jediná restaurace – ovšem s výhledem na moře a teplomety pod slunečníky. Večeře byla vynikající. Skoro se nám už ani nechtělo lézt zpátky na kopec, kde jsme si v blízkosti Alových kamenů chtěli postavit stan.

Na kopec jsme samozřejmě vylezli a stan jsme si postavili v závětří za keřem, vedle informační cedule. Mělo to být luxusní tábořiště – kousek dál stála plastová budka záchodu, ale z nějakého důvodu byla zamčená a kolem se válela spousta papírků...


Den pátý

Nastavili jsme si budík na sedmou, abychom stan i sebe sbalili před příchodem davů turistů. Davy jsme cestou do vesnice nepotkali, ale pár lidí už se nahoru začalo trousit. Dole jsme se zastavili na záchodě s tekoucí vodou (skoro nečekaný luxus po několika dnech strávených putováním), a pak vzhůru na autobus. Zastávku jsme našli a už zase se nám stalo, že jsme přišli o pět minut později – autobus už byl pryč... Na další se nám čekat nechtělo, tak jsme se zase vydali na stopa.

Za chvilku nám zastavili starší manželé, kteří nás svezli s sebou na hlavní silnici u golfového hřiště. Golf je ve Švédsku opravdu rozšířeným a oblíbeným sportem. Jen co nás vysadili u autobusové zastávky, začalo pršet. A to tak, že hodně. Naštěstí se dalo schovat do vchodu blízkého servisu, takže jsme moc nezmokli. Autobusem jsme přejeli do Ystadu, kde jsme se stavili pro pár kešek a vydali se opět na stopa – nechtělo se nám na naši předplacenou jízdenku nahrávat peníze, které bychom už neprojeli.

Po chvilce nám zastavil sympatický pár, který nás svezl do Trelleborgu. Jen co zastavili, ozvalo se "no knives, no guns?" a žádalo se ujištění, že to nebude jak v Hollywoodských filmech, kdy stopař na řidiče vytáhne zbraň. Ujistili jsme je, že tak to nebude a za chvilku už jsme se vezli v pohodlném autíčku v přijemné společnosti.

Trelleborg je také trajektový přístav, tak jsme měli znovu možnost obdivovat megaparníky. Protože už bylo odpoledne v plném proudu, vyrazili jsme na autobus, abychom ještě stihli otevřené vikingské muzeum na západním pobřeží.

K muzeu jsme dorazili chvilku před zavíračkou – pokladna zavírala ve čtyři a my k ní dorazili o půl. Takže to jsme stihli, horší to bylo s placením vstupného – u pokladny byla velká cedule, že neberou karty. Kdybychom si v poslední kešce vzali 1 SEK, která tam ležela, bylo by po problémech. Jenže my si ji nevzali a tak nám teď ta jedna koruna chyběla... Paní na pokladně nám ji nakonec odpustila, tak jsme za jeden vstup zaplatili 79 SEK a za druhý 10 EUR a vydali se do vikingské vesnice na obhlídku.

Na začátku nás čekala krátká expozice k historii vikingů a k místním archeologickým nálezům. Součástí bylo i krátké video o životě ve vikingské vesnici. Při prohlídce vesnice jsme dostali ochutnat místní ručně vyrobený chleba a obdivovali jsme zručnost místních "vikingů". Zároveň jsme zjistili, že tu teď žije skupina nadšenců ze Švýcarska, kteří tu jsou na vikingské dovolené. Podle jejich vyprávění takto objíždí různá místa a relaxují vikingským způsobem života.

Po opuštění muzea jsme se vydali zpátky na autobusouvou zastávku a začali řešit, kde přespíme. Protože nepřestávalo pršet, napadlo nás, že bychom mohli letět zpátku už dneska – jenže do odletu letadla zbývaly dvě hodiny. Protože nás tlačil čas, zjistili jsme , jak dlouho se jede na letiště a jestli jsou v letadle místa. Cesta měla trvat 50 minut a v letadle místa byla – bylo rozhodnuto a jelo se na letiště.

V autobusu jsme se potkali se skupinkou německých skautek, které byly ve Švédsku na dva týdny. Celou dobu se pohybovaly stopem a dva dny strávily na Jamboree – bez platných vstupenek, jen tak přišly přes les. To by možná nemuselo být moc zvláštní, ale vzhledem k jejich věku (18 mohlo být maximálně dvěma z nich) nám to zvláštní přišlo – aspoň trochu. Holky nás zaujaly ještě jednou věcí – místo velkých baťohů měly baťohy z telecí kůže, na nich smotanou celtu a zavěšené různé nádobí a lahve.

S holkama i autobusem jsme se rozloučili v Malmö, kde jsme přestoupili na vlak. Vlak měl mírné zpoždění, během kterého jsme zvládli přeorganizovat baťohy a tyčky stanu, abychom si do letadla nebrali nic, co by nám mohli vyhodit. Na letiště jsme dorazili přesně hodinu před odletem. Naštěstí na odbavení (zavazadel i osobním) nebyl skoro nikdo, takže jsme plynule došli k bráně. Než nám vydali palubní místenky, začal nástup. Do letadla jsme šli jako první, měli jsme pro sebe celou trojsedačku a dvě řady za námi nikdo neseděl.

Cesta zpátky tedy byla velmi přijemná. V letadle jsme opět potkali bratry starostu a místostarostu, které jsme svezli z letiště domů. Takže jsme si na závěr výletu po Švédsku udělali ještě výlet po Praze. Protože jsme před sebou měli volnou sobotu, zastavili jsme se cestou do Brna ještě na Komorníku.

Byl to podařený výlet.